Thursday, June 28, 2018

Hello from Prague

Sedím u jídelního stolu, venku konečně prší & já nekoukám na upršenou Anglii, ale Prahu. 

Když jsem vzala Luise loni v říjnu poprvé do té naší vesnice na konci světa, nečekala jsem, že dalšího půl roku nebudu poslouchat nic jiného, než jak se mu tam moc líbí. Byla jsem ráda, že se mu u nás líbilo, ale snažila jsem se mu vysvětlit, že v té naší vesnici, kde není ani sámoška, asi (ne asi, ale určitě!) bydlet nebudeme. Většina lidí si totiž myslí, že jsem si ho dovezla do Prahy já, ale kdepak, celé to byl jeho nápad. :-) Když jsem ho letos v únoru vzala do Prahy, moc se mu líbila a já opět neslyšela o ničem jiném než o tom, že by se hrozně rád přestěhoval do Čech. Tentokrát to ale vzal opravdu vážně a já mu nechala, jak se říká, volnou ruku. No a když ten můj Luis něco řekne a opravdu to chce, nakonec to tak opravdu je a když mi jednou drnčel telefon v práci a on mi s radostí oznámil, že dostal práci, už od té chvíle jsem věděla, že se prostě stěhujeme. On měl velkou radost, protože si to tak moc přál a já jsem tu velkou radost sdílela s ním, protože budu blízko našich a frgálů. Navíc všechno do sebe zapadalo jako puzzle, protože jsme měly už od února koupené letenky na Madeiru.


Tím nejtěžším momentem pro mě byla ale práce v Anglii. V práci jsem byla něco málo přes tři měsíce a tedy stále nováčkem, ovšem připadala jsem si, jako bych tam pracovala roky. Opravdu nikdy jsem neměla tak skvělý tým a každodenně jsem se do práce těšila. Svoji práci jsem milovala. A možná i díky tomu jsem po třech měsících získala ocenění Employee of the Month, což v češtině znamená Zaměstnanec měsíce. Bylo to jen pár dní po tom, co Luis dostal práci v Praze. Měla jsem z ocenění radost, přece jen jsem nikdy žádné nezískala, ale cítila se provinile jako snad nikdy předtím. Přišlo mi tolik hezkých slov od mých kolegů a kolegyň a já věděla, že za pár dní přijdu s výpovědí v obálce. Ani bych nespočítala na prstech kolikrát jsem brečela Luisovi na rameně, protože mi to bylo líto. Nakonec jsem ale sebrala všechnu odvahu a vybrala si nechtěně symbolické datum, pátek 13. dubna. Už od rána mi bylo těžko, žaludek jsem měla stažený a přemýšlela, jak to vysvětlím. Musím se přiznat, že takové situace moc nezvládám a cítím se pod psa. Když jsem vešla do dveří a pozdravila všechny good morning, rovnou jsem si to mířila za mou kolegyní, kterou jsem požádala, jestli by si se mnou na moment mohla popovídat. Přišlo mi fér ji to oznámit první, protože jsem pracovala na stejné pozici jako ona a byla to právě ona, která mi vše ochotně vysvětlila a stala se mým nejlepším parťákem. Nebudu do detailu situaci popisovat, ale dostalo se mi pochopení a ohromná podpora. Stejně tak poté mi naše nejlepší manažerka pogratulovala a podpořila mě těmi nejhezčími slovy. Všechno to ze mě opadlo a já se konečně mohla těšit na naše stěhování. Samozřejmě poslední den v práci jsem bulela jako želva, přece jenom jsem si to místo zamilovala. Holky to ještě podpořily krásnými dárky a přáním plným krásných slov a já byla smutná, že je opouštím, ale šťastná, že jsem je poznala.

Mějte se krásně & pokračování zase příště... 

SHARE:

No comments

Post a Comment

Blogger Template Created by pipdig