Saturday, April 14, 2018

Goodbye, New York

Je 19. řijna 2016, sedím u jídelního stolu a píšu dopis. Jeden pro každého člena mé americké rodiny. Každý dopis je dlouhý jako páteční řada v Penny. Valí se mi koule slz na papír, po pár minutách to začíná vypadat, že místo dopisu je kapesník, ale píšu dál. V tom přijde domů moje host mum a i přes to, že se snažím skrýt, že jsem naměkko, hned mě spacifikuje a přijde mě obejmout. Zašeptá mi do ucha něco podporujícího a vtipného. Je to holt vodnář, stejně jako moje maminka. Prostě a jednoduše - neřvi, když nemáš důvod. Čeká mě nejdelší noc mého života, ještě delší než ta, po které jsem odlétala do Ameriky. Přemýšlím, proč to tak rychle uteklo, co jsem nestihla, co jsem stihla, kde jsem byla a nebyla a že i přes to, že jsem nenavštívila každý stát, nebořila své nohy do Hawaiského písku a neviděla polární záři na Aljašce, mám ohromné štěstí. Prožila jsem dva skvělé roky, jeden v Kalifornii a jeden v New Yorku. Splnila si spoustu snů, navštívila místa, které jsem si vysnila, potkala lidi, které jsem viděla ledatak v televizi, ukázala mamince New York a doteď jsem na ní pyšná, že přiletěla, ale také se stala součástí rodiny, která mi toho dala tolik, že bych o tom dokázala napsat román. A možná, že napíšu! Zjistila jsem, že život v USA není růžový a "snový" jak vypadá, že každý pracuje tvrdě, aby měl alespoň průměrný život, že tam nic, ale opravdu nic není zadarmo. I přes ty dny, kdy jsem toho měla plné zuby a nemohla se dočkat vlastního života ve vlastním domě, jsem vděčná za každičký americký den, který jsem prožila. Tahle škola života byla totiž tou nejlepší, kterou jsem si mohla vybrat a moji host rodiče byli ti nejlepší američtí učitelé. A když se mě teď někdo zeptá, jestli bych se před těmi skoro čtyřmi lety rozhodla jinak, řekla bych, že určitě NE. Pokud rozmýšlíte nad tím, zda do toho jít nebo ne, tak říkám jedno velké ANO.


Konec au-pair "kariéry" nebyl jednoduchý ani v tom, že mi bylo jasné, že mě nahradí někdo jiný. Že už to nebudu já za kým můj prcek přijde a poprosí mě ať ho deset minut lechtám, protože je to jeho nejoblíbenější aktivita. Že už nebudeme společně tancovat na Michaela Jacksona, chodit do kina na animáky a usínat vedle sebe. Že už neuslyším ,,Can you snuggle me?" a nikdo na mě nebude volat Sisi. Je toho tolik, že bych mohla psát donekonečna. Stejně tak jsem tiše doufala, že na mě moji host rodiče nezapomenou a nikdo je nebude krmit domácími madlenkami jako já. A naštěstí nezapomněli! A já zase nezapomněla na skvělý filmový vkus mého host dad, který mi doporučil jedny z mých nejoblíbenějších filmů, naše sázky o dvacet kliků a taky na umění moji host mum uvařit z ničeho absolutní parádu. I přes to, že ráda vařím, doma v New Yorku jsem byla expert na pečení a moje host mum expert na vaření. Měli jsme to všichni hezky rozdělené. I po návratu jsme zůstali v kontaktu a já pravidelně špízuji na sociálních sítích a sleduju, jak rychle ten můj špunt roste. Pořád je to největší srandista a má tu správnou jiskru v oku. A já doufám, že mu to vydrží a zůstane takový napořád, protože je mi už teď jasné, že než do New Yorku zase doletím, bude z něj teenager.

Z New Yorku jsem odlétala ve čtvrtek 20. října 2016. Byl to upršený den, plný slz. Malej brečel tak moc, až jsem se z toho cítila provinile a snažili jsme se to poslední objetí oddálit jak nejvíce to šlo. Sousedi, které jsem tu a tam chodila hlídat brečeli taky a všichni jsme prostě byli jako obecenstvo sledující konec filmu Titanic. Atmosféru uvolnila až moje host rodinka v autě, kteří byli plní vtípků a snažili se mě rozesmívat celou cestu na letiště JFK. Zázrakem jsem vše nacpala do dvou kufrů a jako jedna z mála au pair jsem letěla s leteckou společností TAP Portugal. Mezipřistání jsem měla tedy v Lisabonu a z tama jsem pak letěla rovnou do Prahy. Po návratu mi bylo smutno, ale byla jsem doma ještě radši než kdy dřív, kreslila jsem od rána do večera, pekla o sto šest a po šesti týdnech jsem si opět sbalila a odletěla do Anglie, kde jsem doteď. Nevím, jestli mi tím mezipřistáním v Portugalsku chtěl tenkrát vesmír něco říct, každopádně jeden Portugalec je moji součástí života už více než rok a nevyměnila bych ho za New York ani za tunu tvarohových frgálů. A to už je co říct! :-)

A co bylo dál? O tom zase příště.
SHARE:

No comments

Post a Comment

Blogger Template Created by pipdig