Saturday, March 3, 2018

Washington D.C.


Je srpen 2016, a mně zbývají poslední dva měsíce mého amerického dobrodružství. Přede mnou je poslední dovolená a já přemýšlím kam se vydat. Napadne mě Florida. Letenky z New Yorku jsou levné a ubytování také není nejdražší. Chybí mi hezká pláž a čvachtání se v oceánu, zdá se to jako ideální volba. Napadnou mě ještě Bahamy, Texas, Kanada.. ovšem situace mého bankovního účtu není zrovna příznivá a rozhodnu se pro Washington DC a Chicago. Říkám si, co bych to byla za cestovatele, kdybych se vrátila domů a neviděla dům amerického prezidenta. Koukám na letenky, které jsou překvapivě dost drahé a rozhodnu se pro tu nejlevnější možnost - autobus. Ušetřím tak hodně z mých málo peněz, a zbude mi na kafe a koláč. Není to sice frgál, ale když zavřu oči.. Bus mě stál pouhých $25, ale když sedím ve vlaku na Manhattan a čtu recenze, vstávají mi strachem vlasy na hlavě a říkám si, jak blbej nápad to byl. Nakonec ovšem dorazím do Washingtonu včas, nic se nestalo, autobus se nerozbil a já s radostí vyskakuji na nádraží se svým desetikilovým batohem. Jen já a batoh. 

Vezmu si mapu ze stánku informací a s nadšením si vykračuji k těm všem budovám a muzeím, které na mě v 34 stupních čekají. Rozhodnu se projít vše pěšky i přes možný šlak, který mě čeká v tom příšerném vedru. Každý extra dolar se mi hodí. Táta by určitě řekl",,Když na to nemáš, tak tam nelez." Jenže to bych nebyla já, já totiž vlezu všude, i když na to nemám peněžně či fyzicky. Třeba do oceánu, kde mě pětkrát smete vlna, surf se mi odrazí od hlavy a s mým štěněcím stylem se snažím zachránit si život. Ale, o tom zase někdy příště. Kráčím si k sídlu kongresu, který se momentálně opravuje. Klasika, kam dojedu, tam se to opravuje. Jestli Pražský Orloj, nebo sídlo kongresu ve Washingtonu. Holt, mám na to z pekla štěstí. Nevadí. Odchytnu si asijského pána a pěkně ho požádám o fotku s lešením. Děda - zedník - bude mít radost (najdete dole). 

Teče ze mě jako olej z langoše a to jsem teprve na začátku. Dám si přestávku až v muzeu letectví a vesmíru. Jen co do muzea vstoupím, kochám se. Nad hlavou mi lítají letadla a vesmírné lodě, přede mnou stojí Neil Armstrong, mává mi s americkou vlajkou v ruce a zve mě do kina. No jo, takhle to nebylo, ale dost podobně. Pro nadšence vesmíru a letadel je tohle muzeum naprostá fantazie. Můžete v něm strávit celý den, zejména když je venku vedro, protože je klimatizované, má totiž opravdu co nabídnout. Dokonce i planetárium, za které se ovšem platí. Po dvou hodinách fascinovaně odcházím z muzea, hydratovaná a plná energie. Kráčím ke všem památníkům, dokud se nedostanu až k Washington Monument. Lehnu si na trávu a chvíli si užívám klidu. Je skoro večer a pro mě nejvyšší čas najít ubytování. K hostelu opět dojdu pěšky, zaplatím $30 a jdu na pokoj, který sdílím s dalšími sedmi lidmi. Konečně si můžu dát sprchu a cítím se jako nový člověk. Venku začně bouřka a já odpočívám na dvoupatrové posteli. Nemám je ráda, ale lepší spát nahoře než dole. Vždycky totiž čekám, že se postel rozbije a někoho přiťápne. Usínám s klidem, že pokud ano, nebudu to já. 

Ráno se vzbudím a kontroluji, jestli mi nic nechybí. Spala jsem s batohem pod peřinou. Mám v něm všechno své jmění. Nachystám se, sbalím se a mířím na snídani. Dám si jen kávu, poděkuji a kráčím rovnou k Bílému Domu. Počítám ochranku. Je jich jako včel a běda jak šlápnete kam nemáte. Stojím tam a koukám asi hodinu, říkám si, jaká paráda to je, dívat se na něco z televize a pak to vidět na vlastní oči. Mám radost, že jsem batoh dotáhla až před dům amerického prezidenta.

- pokračování příště - 

SHARE:

No comments

Post a Comment

Blogger Template Created by pipdig