Tuesday, July 26, 2016

Bude, nebude..

Člověk pořád aby přemýšlel, co bude. Odpovídal, co bude, jak bude a kdy bude. Místo, aby každého zajímalo, co je, každý je zvědavý, co teprve bude. Ale jak máme vědět, co bude, když ono to nakonec BUDE, ale úplně jinak? 


Začíná to nevinně již od útlého věku. Člověk ještě ani neumí mluvit a už se vás dotazují, kdy budete bez dudlíku a kdy vám vyleze první zub. Ležíte a hledíte, nevíte, která bije a jen koukáte, co ta tetka zvědavá je zase zvědavá, aby pak řekla Iloně, která je taky zvědavá. Když už konečně mluvit umíte, dokonce i psát, hned po první písemce z českého jazyka chtějí všichni vědět, co bude na vysvědčení a jestli paní učitelka Maxová bude učit hudební výchovu i příští rok. Když dospíváte a pomalu ještě ani nevíte, zda se dostanete k maturitě, všechny zajímá, jestli budete doktor, právník nebo třeba strojvedoucí. Když se blížíte k třicátému roku svého života, neminou vás dotazy, zda budete mít svatbu a děti, kolik jich bude a jak se budou jmenovat. A co teprve, když vám třicet je a jste svobodní. To je teprve dotazů! A když už třeba máte po svatbě i dětech, tak zase, kdy se narodí vašim dětem děti a kdy půjdete do důchodu. Člověk porád aby věděl a přemýšlel co bude, místo aby myslel na to, co JE. On kolikrát člověk i ví, nebo si to alespoň myslí, že ví, ale nakonec zjistí, že neví. Místo kluka se narodí holka a po pár měsících zjistíte, že ten kocour nebyl úplně kocour, ale kočka a teď vám doma udělala pěknej kočičinec! Nebo třeba, že celá tahle au pair zkušenost, bude procházka růžovou zahradou, protože děti přinášejí radost, jen se podíváte na ty jejich roztomilé a nevinné tváře. Mám takový dojem, že synonymum roztomilý je také ďábelský. Jenže přijde (ne)čekané rozuzlení. Zjistíte, že pokud to nejsou děti tzv. na půjčovní dobu, umí být pěkně protivné a dají zabrat, kór když s nimi trávíte každý všední den. To si pak člověk i vzpomene na slova z domova "všechno se ti vrátí na dětech". To teda. Kolikrát i na těch cizích. A co teprve, až budou ty vlastní! Hubaté, na všechno poslední slovo, ale snad z nich vyrostou děti alespoň trochu samostatné, nebojácné, se slušným vychováním a respektem k lidem všech barev a velikostí. 

Loni mě čekaly nálety otázek, kdy přijedu domů, jestli zůstanu v Americe nebo co BUDE. V té době jsem jakž takž věděla, co asi bude. Teda, věděla jsem, KDE BUDU, ale co bude a nebude, to jsem netušila. Na to člověk všechno přijde postupně. Po dvou letech a blížícímu návratů domů jsou zase všechny tetky zvědavé, co bude až přijedu, kde budu a kdy. A já vám na to řeknu, že nevím. Nevím, jestli zase odletím na druhý konec zeměkoule. Jestli budu hopsat s klokany v Austrálii, držet deštník na ulici v Londýně, či meditovat v Indii. Jediné, co vím je, že nebudu čekat, až mi něco spadne do klína, kromě toho tvarohového frgálu a budu tam, kde mi bude fajn a tak nějak budu cítit, že JSEM na správném místě a dělám, co mě baví. Samozřejmě představy o budoucnosti mám, dokonce i nějaké ty plány, ale vždyť to znáte. To si můžete představovat a plánovat jak chcete a nakonec skončíte na místě, které jste si ani představit nedokázali. Třeba jako já tady, v New Yorku. Taky jsem si myslela, že jakmile jednou zaparkuju v Kalifornii, tak už se z tama nehnu. A nakonec mi je v New Yorku nejlíp. Takže, co bude, bude. A neví se co. Protože kdyby ano, o čem by ten život byl a na co by se tetky ptaly?!
SHARE:

2 comments

  1. Ahoj,

    moc hezky napsaný článek. Máš pravdu, všichni se furt ptají co bude a přitom to ani sami neví... Když se na to ale koukám z obou pohledů, vím, že já jsem na obou stranách. Taky se furt ptám, co bude, přitom mi nedochází, že když se někdy ptá někdo mě uvádí mě to do rozpaků, přestože mám v hlavě několik plánů, kterých bych chtěla dosáhnout.

    Měj se krásně.
    B.

    ReplyDelete
  2. Ahoj,
    čtu tvůj blog už poměrně dlouhou dobu, náhodou jsem se sem zas po čase vrátila a s radostí zjistila, že jsi se opět vrátila k publikování. Vždycky se u tvých článků pobavím.
    Byla jsem taky au pair ale v Holandsku. Musím říct, že se mi pak vážně stýskalo. Já vůbec nejsem dobrej cestovatel, vždy mám touhu vracet se na ty samý místa. A tak si nedovedu představit opustit zemi, kde bych strávila dva roky. Snad jsi zpátky tady v ČR spokojená :).

    ReplyDelete

Blogger Template Created by pipdig