Monday, June 20, 2016

NBA

U příležitosti dnešního finále NBA bych Vám ráda napsala článek o tom, jak jsem se v březnu vydala na zápas mezi Brooklyn Nets a Cleveland Cavaliers, kteří právě dnes hráli o titul. Byly to nervy, ale Cleveland VYHRÁL! 


Pokud se vydáte do Ameriky, rozhodně Vás nemine sportovní šílenství. Americký fotbal, baseball, basketbal. Americký fotbal se mi podařilo navštívit loni v Californii. O co jsem ovšem stála nejvíc, bylo navštívit basketbal. Než jsem přijela do USA, nebyla jsem vášnivý fanoušek basketbalu a má snaha ho hrát ztroskotala už na základní škole. Narodila jsem  se jim nepolíbená a při pokusu dát koš, jsem byla levá jako šavle. Mé umění spočívalo zejména v tom trefit někoho, kdo vedle koše zrovna stál. Jenže v té době jsem se stejně zajímala nejvíce o fotbal, přála si k narozeninám kopačky, kupovala si Hattrick a ProFootball a na našem vesnickém trávníku si představovala, že hraju jako Zidane s parukou na hlavě. Přestěhováním do USA můj zájem o basketbal vzrostl. Nejen díky vysokým basketbalistům, ale zřejmě i proto, jak moc je basketbal v Americe populární. Začala jsem basket sledovat mnohem více. Když loni v lednu do Oracle arény v Oaklandu zavítali Cleveland Cavaliers v čele s LeBronem Jamesem, který byl středem mého zájmu, rozhodla jsem se, že musím jít. Jenže on nakonec nehrál. Zranil se. A tak bylo lidově řečeno po prdeli. Vstupenky jsem si naštěstí dopředu nekoupila a odložila svou návštěvu na příště. Mé příště se ovšem konalo až po více než roce a už ne v Oaklandu, ale v New Yorku. Chopila jsem se své poslední šance vidět Cleveland v čele s LeBronem a dala polovinu své měsíční výplaty za vstupenku. No ty seš padlá na hlavu, řeknete si. Neváží si peněz, řekne babička. Neumí šetřit, řekne maminka. Já ovšem nepřemýšlela ani sekundu a doteď svého rozhodnutí nelituji. Chtěla jsem dobrá místa, dobrý výhled a vidět Cleveland. Za to si holt člověk musí připlatit. Dres s číslem 23 jsem měla připravený, oblékla upnuté džíny abych zvýraznila své pozadí a na obličej vyplácala celý bronzer. I přes veškerou snahu napodobit Nicki Minaj, jsem byla bělejší než 80% obecenstva a můj zadek byl jako broskev mezi melouny. Pro ty tmavší hráče moc malý, pro ty bělejší stále dost velký. Šance dovézt si jednoho z hráčů na podzim domů jako potencionálního ženicha byla fuč. Zasáhlo mě to, udělala jsem si čtyři dřepy a našla si své místo na sezení. Schválně jsem přišla o hodinu dřív, abych mohla kluky ušatý sledovat jak trénují. Stojím si tak pár kroků od JR Smitha a Kyrie Irvinga a sleduji jak si to tam hazí jako děda švestky do kýblu na slivovici. Už v tu chvíli jsem byla na větvi. Když v tom přišel ON. Dvoumetrová gorila v perfektně padnoucích teplácích nakráčela na kurt. A já tam stojím s pusou dokořán, motýlky v břiše a srdíčky v očích. Věřím, že pokud by mě v tu chvíli někdo zachytil, má ze mě srandu ještě dnes. Měla jsem tak pitomý výraz, že si toho zřejmě všiml i LeBron. Nebo jen nerozuměl tomu, co dělá ta bílá, chudá holka z východu v předních řadách na zápase NBA. Cleveland sice ten večer prohrál, ale já se radostí málem počůrala. Sledování basketbalu lehce propadnete, i když ve skutečnosti neumíte pomalu ani driblovat. Nevadí. Stačí, když umíte pořádně fandit, rozčilovat se a nadávat. Na příští sezónu už tu bohužel nebudu, ale doufám, že to nebyl můj poslední zápas a "setkání" s LeBronem. A také doufám, že když budu dělat pravidelně dřepy, tak příště odejdu i s ženichem! 



SHARE:

No comments

Post a Comment

Blogger Template Created by pipdig