Saturday, June 18, 2016

Deset stovek

Pamatuji si, když jsem psala svůj první článek...

Plná nadšení a odhodlání jsem psala, jak se chystám na cestu do USA. O tom, že v životě je mnoho situací, které si zaslouží druhou šanci. Upřímně jsem v té době ještě nečekala, že tu zůstanu déle než rok. I přes to, že jsem se sebevědomím sdělila, že odjíždím na ROK, měla jsem strach. Ale ihned po týdnu strach zmizel a na povrch se dostala "samostatná bojová jednotka" jak mě maminka ráda nazývá. :-) Za dva dny to bude 20 měsíců, co jsem přiletěla do New Yorku a začala svůj "American Dream". Opět sedím v New Yorku, ale tentokrát s úplně jiným pocitem. Pocitem jistoty a sebevědomí. Pocitem, že jsem doma. Vím, kdy mi jede vlak, kterým metrem jedu, kde mají nejlepší pizzu, knihkupectví, že Times Square je třeba se vyhýbat a že nejlepší část New Yorku je Brooklyn. Když jsem se 20. října 2014 probudila ve 4:00 ráno po dvou hodinách spánku, bulela jako želva opřená o umyvadlo ("dráma kvín") dokud se neprobudili moji rodiče a já si mohla zase hrát na hrdinku, v skrytu duše jsem si myslela, že tu rok v životě nevydržím. Natož dva. Rok bez mámy, táty, bráchy, babi, dědy, strejdy, druhého strejdy, třetího strejdy a tety, Dobešova, přátel, svíčkové, frgálů, buchtiček s krémem, kokrhání kohouta, broskvové taštičce z Penny, točené zmrzlině z náměstí, moji Felicii, vypraného a vyžehleného prádla doneseného až pod nos. Ta drsná realita, když vám dojde, že "mama hotelu" je opravdu konec. Že se teď o sebe budu starat sama. Budu si muset prát. Nikdo mi o víkendu nebude vařit dobroty. Nikdo mi nenapeče, dokud si nenapeču sama. Nikdo mi nedonese zázvorový čaj, když budu umírat s angínou. Konec lesů a hájů. Konec Prostřeno. Konec koncertů Vojty Dyka. Konec narozeninových oslav. Konec Vánoc. Budu sama jako kůl v plotě. Někde v Ámerice, kde by Bohdalová, Krampol a Šíp nechtěli žít a kde okradli Lounovou na koncertě Beyoncé. ALE - už si hraji na hrdinku skoro dva roky a jde to poměrně dobře. A babi div se, dokonce bych tu i žila, kdybych na to měla a na koncertě Beyoncé mě nikdo neokradl! :-)
Když jsem s blogem začínala, nenapadlo mě, že by si můj článek přečetlo více než pár desítek lidí. Stejné pocity jsem měla se svoji stránkou na FB. K dnešnímu dni ale mám 1000 "to se mi líbí" na FB a já (ne)tajně doufám, že se vám mé články líbí, i přes to, že pravidelně nepřispívám. Pro někoho tisíc velké číslo není, pro mě ale ano. Moc Vám za to děkuji! Vážím si opravdu každého čtenáře. Každého, kdo si udělá čas a článek si přečte. Každého, kdo se na můj blog vrací. :-)

Mějte se krásně. Nebuďte poseroutkové & plňte si sny 
SHARE:

No comments

Post a Comment

Blogger Template Created by pipdig