Wednesday, May 4, 2016

Comeback


Poslušně hlásím, že jsem stále naživu. Už se zdálo, že se po mně slehla zem a shořela jsem jako Brumbálův Fénix. Ale kdepak. Tohle není článek ze záhrobí. Nezničil mě šikanující jedináček, ani mě nerozkousal naštvaný mops. Jsem tady. Živá a zdravá, zase trochu starší, vlasy kratší, ale rozumu pořád málo. Dle statistik se zdá, že se stále najde pár jedinců, které zajímá, jak mi dupou králíci. A s čistým svědomím mohu potvrdit, že výborně. Asi si říkate: ,,Tak ale Símo, kdes byla?". Omlouvám se všem, kteří doufali v dramatický zvrat v mém americkém životě, ale vážně jsem... 

...nebyla vyhozena. 
...se nezasnoubila.  
...neotěhotněla. 
...si nezlomila ruce a nemohla psát. 
...ježiši mami, není v tom chlap.
...neboj babi, ani žena. 

Je v tom leda tak má zimní lenost t a taky fůra práce (ha ha). Vždyť to znáte. Zima je nekonečná, temná a dlouhá, dny jsou krátké a únavné. Když přijde jaro, tak všechno kvete. Kvetu tím pádem i já. Možná i proto, že jsem narozena v květnu. Ale pak taky stárnu. Za chvilku mi budou děti říkat teto a závidět mi, že jsem dospělá, přitom já jsem přece ještě malá holka. Zimní depresi v New Yorku jsem přežila, ale momentálně probíhá ta jarní. Většinou bývá o rozkvetlých třešních a romantických fotografiích plných lásky a štěstí. Když si vzpomenu, jak moc si oblíbil třešeň náš pes a co pod ní dělá, ani mě to, že můj Don Juan (čti Chuán) začal hledat svého koně místo mě, vůbec nemrzí. Jaro je také bohaté období pro všechny budoucí bakaláře. Za poslední měsíc jsem viděla tolik bakalářek, že mi připadá, že už mám po státnicích a to jsem ještě ani nedělala přijímačky. A tak jsem si říkala, že je na čase, aby přišel taky někdo, kdo nepíše bakalářku ani se nelíbá pod třešní, ale utírá zadek dětem a dělá domácí sekanou. A to všechno přímo z New Yorku! No uznejte, nebyla by to škoda vás o to připravit? Po psaní článků mi bylo smutno, stejně jako vám určitě chybělo číst mé žvásty. Ono jich totiž na internetu nikdy není dost. Shrnout mé poslední čtyři měsíce v New Yorku do jednoho článku není nemožné, ale já bych si to ráda rozdělila a tím zvýšila moje šance na více (ne)kvalitních článků. Ono to upřímně ani nebylo moc žhavé. Každopádně, pár momentů, kdy se mi rozklepaly kolena a probudilo se ve mně mé pubertální já, tady bylo. Připomněla jsem si časy, kdy mi na zdi visel David Beckham a táta z toho neměl radost, protože říkal, že má místo hlavy balón a čtyři kila gelu k tomu. No neboj táto, fotbal mám pořád ráda, ale z čutálistů už jsem vyrostla. Radši se teď fotím s Willem Smithem a nenápadně mrkám na LeBrona Jamese. Jeho manželka mi ovšem nahání takovou hrůzu, že jsem se radši na zápase zchladila lahvovou desítkou. Mrknout ještě jednou, tak jsem si jistá, že mě smotá do preclíku. Trénuju s LeBronem Jamesem nebo chodím s Willem Smithem po nocích chytat vetřelce z vesmíru? To a ještě mnohem víc se dozvíte v příštích článcích. Určitě jste napnutý jako guma na trenclích! A abych vás naladila na jarní vlnu a další čtení, připojila jsem k článku i pár šťavnatých fotek ze sobotního dne v New Yorku, který jsem trávila se svou německou kamarádkou Susan na Washington Square poblíž univerzity NYU. Určitě si dokážete představit jak mi zářily oči štěstím, když jsem na otázku "A co tady studuješ?" musela odpovědět "Já tu hlídám děti.". To byla opět lekce toho, že s poctivostí dojdeš ledatak do prd... a ani si tam s sebou nikoho nevezmeš. Říct, že studuju práva, už mám Juana pod třešní, romantické fotky na Facebooku a falešný titul Bc. Doufám, že se smějete, kvetete, daří se vám v životě a jarní deprese vás obchází obloukem. Že ne? Nebojte se - nejste v tom sami!



SHARE:
Blogger Template Created by pipdig