Sunday, September 27, 2015

Chapter 38: We are all unique.

Už je to pár dnů, co jsem se neozvala. Týden. Přiznám se, že i když je psaní článků má oblíbená činnost, tak jsem na ně poslední týden neměla vůbec pomyšlení. Neměla jsem zrovna nejlepší týden a říkala jsem si, že než abych napsala nějakou blbinu, tak radši nenapíšu nic. Počkám, až přijde zase ten moment, kdy se mi bude chtít psát. Kdy budu psát s radostí a ne z donucení. A dnes jsem vstala s mnohem lepší náladou a rozhodla jsem se, že je čas se opět ozvat. Měla jsem dnes velkou chuť psát. Být upřímná. A napsat o všem, co se mi poslední dny honí hlavou...



Zbývají mi tři týdny do konce mého Kalifornského života. Poslední dobou opravdu přemýšlím nad tím, jak strašně rychle ten rok utekl. Vždyť svůj první Halloween jsem slavila před pár týdny, svoje první Díkuvzdání také a Vánoce byly taky teprve nedávno. Ale jak všichni víme, není to tak. Čas letí a hrozně rychle. Čím jsem starší, tak letí snad ještě víc. Pamatuji si, když jsem byla malá a chtěla jsem být strašně dospělá. Připadalo mi, že to trvá věčnost, milión let! Pamatuju si na tu chvíli, kdy jsem si jela pro občanku nebo když jsem si pyšně přišla na úřad pro řidičák. Moje středoškolská léta utíkala pomalu. Nebo mi to alespoň tak připadalo. Ono je fakt, že čas utíká pořád stejně, ale proč mi příjde, že poslední dva roky utekly rychleji než všechny ostatní? V posledních dnech jsem hodně přemýšlela nad tím, co bude dál. Jestli jsem vlastně vůbec šťastná a jestli to, co dělám teď, chci dělat další rok. Byla bych blázen kdybych nechtěla? To se lehce řekne. Člověk má občas dny, kdy pochybuje naprosto o všem ve svém životě.  A v tu chvíli je naprosto jedno, jestli jste v Americe nebo v Čechách. Já měla poslední dny možná až moc času na přemýšlení a tak jsem přemýšlela snad nad každou maličkostí ve svém životě. Nad tím, jestli se vrátím do školy. Jestli jsem do ní už neměla jít hned po střední. Jestli je ta možnost si opravdu splnit to, co bych chtěla. Jestli v budoucnosti budu mít práci, kterou bych si přála. Jestli jsem na to dost inteligentní. Že je tu spoustu daleko lepších/vzdělanějších/hezčích lidí než jsem já. Jestli mám lidem, co říct a jestli náhodou nemrhám svým časem. Tohle plus tisíc dalších myšlenek mi lítalo hlavou poslední týden 24/7. Prosím, neříkejte mi, že to tak občas taky nemáte?!


Víte, ono v dnešní době, je hrozně jednoduché o sobě pochybovat. Možná je to jednodušší než to bylo kdysi. Bez internetu, sociálních sítí, instagramů, twitterů, youtube.. Myslím si, že to děláme občas všichni. Můžeme jednodušše sledovat to, co dělají ostatní, porovnávat se s nimi a následně pochybovat sami o sobě a o svém životě. Sledujeme ostatní a buď si přejeme, abychom byli/žili jako oni nebo je naopak odsuzujeme a ujišťujeme sami sebe, že jsme lepší. Díky jednomu hloupému komentáři se můžeme cítit krásně, díky druhému se cítíme smutně. Jeden hloupý status, či fotka nám naprosto dokáže zničit den. Jeden hloupý like nám naopak dokáže náladu zvednout. Povyšujeme se díky tomu nad ostatními, nebo se naopak cítíme špatně. Není to absurdní? Nic z toho nás neudělá šťastnými. Upřímně, já si hrozně ráda prohlížím fotky na instagramu, pinterestu, weheartit. Ráda sleduju fotky svých přátel, známých nebo celebrit. Ráda se dívám na youtube videa a čtu blogy. Naprosto nic z toho nepopírám. Taky si občas povzdychnu, že bych ráda to a to. Je to přirozené. A ano, občas je těžké se neporovnávat. Občas si díky těmto příspěvkům připadáte, že je váš život nudný. Ptáte se sami sebe, proč více necvičíte, necestujete, nečtete, neužíváte si života a tak dále. Na druhou stranu, občas to pro nás slouží jako motivace. O tom dnes ale nepíši.  Ale on je to jen pouhý jeden moment v životě někoho, koho kolikrát ani osobně neznáte. Nikdo z nás nemá dokonalý život, nebo ano? Ukažte mi jednoho člověka, který se každý den probouzí se 100% energii, usměvavý, nic ho celý život netrápí, je vždy spokojený ve své vlastní kůži a ani na moment o sobě nezapochybuje. Nikdo takový neexistuje. A my si musíme zapamatovat, že tu nejsme od toho, abychom žili život někoho jiného. Že náš život nesmíme srovnávat s životy druhých. Jediné, co je důležité je, být šťastný a spokojený ve svém životě. Milovat to co děláme a kdo jsme. Neodsuzujte ostatní a ani nebuďte smutní z toho, že vás život není tak skvělý jako život sousedky. Občas je fajn se zamyslet nad tím, že je třeba si vážit vlastního života. Maličkostí. Svých přátel. Rodiny. Zdraví. Ano i já mám ráda hezké a třeba i značkové věci. Ale nemyslím si, že jsem něco víc než někdo jiný a ani si nemyslím, že se od toho odvíjí štěstí. Člověk musí do takového zjištění nejspíš dospět. Věřte mi, že před pár lety bych taková slova ještě nepsala. Většinu "běžných" věcí jsem brala jako samozřejmost. A tak si po tom týdnu přemýšlení říkám: Jsem šťastná, že jsem tady a konečně jsem si uvědomila o čem ten život je. To, že má někdo čtyři auta neznamená, že je šťastnější. A ani to neznamená, že je lepší než VY. Každý z nás je skvělý, když je sám sebou a když má rád život, který žije. Nesnažme se pořád někomu vyrovnat a srovnávat se. A je jedno, jestli sedíte v kanceláři, ve škole nebo pracujete manuálně. Všechno je to jen o nás samotných, o tom jak se k životu postavíme a jak se na věci díváme. Mějte rádi sami sebe. Každý z nás je totiž unikát právě takový, jaký je. :)



SHARE:

2 comments

  1. Spadla mi brada. Neuvěřitelně perfektně napsáno. Vystihla jsi to, co mi také nějakou dobu běží hlavou. Poslední měsíce jsou pro mě také dost život měnící. Zformovaly se mi názory a postoje, které jsem dřív nechápala. Nikdy bych netušila, že se mi budou hlavou honit takové myšlenky, které tam právě teď jsou. A to je na životě to nejkrásnější a zároveň nejděsivější - nejde naplánovat... I z tohoto jediné článku jde poznat, jak moc jsi dospěla a uvědomila si spoustu věcí. Ale to je teprve začátek. Ještě toho máš před sebou (stejně jako všichni na tomhle světě) hodně k objevování a jsem si jistá, že to bude báječná životní jízda! :)
    Pochybování sama o sobě, o vlastních schopnostech, postojích a budoucnosti celkově, je určitě normální. Taky mám někdy dny, kdy nechápu, proč se děje všechno to, co se děje. Jestli mi kvůli tomu náhodou neuteče něco jiného, lepšího. Jestli jsem vážně tak nemožná nebo jsem k sobě jen příliš kritická. A tak bych mohla pokračovat dál a dál....Ale pak mi dojde to, co zmiňuješ ve svých řádcích - mám jen špatný den/dny, kdy se srovnávám s někým jiným, ale to není správné. Můj život je totiž jenom můj a nikdy nebude stejný jako cizí báječné životy. Může a určitě bude úplně jiný - a svým vlastním způsobem ten nejlepší jaký si můžu přát :)
    Doufám, že si NY užíváš plnými doušky a plníš si své sny s ještě větší vervou, než když jsi před rokem nasedala do letadla směr Velký svět za velkou louží ;)

    ReplyDelete

Blogger Template Created by pipdig