Wednesday, September 16, 2015

Chapter 36: My Day as an Au Pair.

Možná některé z Vás zajímá, jak probíhá můj běžný den, když pracuji. Upřímně, nikdy jsem se o tom nějak nerozepisovala, protože mi připadalo, že nemám co napsat. :-D Jak někteří z Vás ví, mé děti jsou starší  (7, 10, 11) a proto nepotřebují tolik péče jako menší děti. Každopádně - tady to je. :-)



Většinu času mám budíček v 6:30, který pravidelně vypínám a odkládám postupně o 5 minut, až je 6:50 vyskočím z postele, převleču se, vyčistím zuby a upaluju vzbudit děti do školy. V 7 začínám. :-) Děti mají v 7 budíček. Většinou už jsou vzhůru a pokud ne, tak vstanou během minuty. Musím říct, že se vstáváním rozhodně nemají problém a nehrozí abych je tahala za nohy z postele. Poté následuje snídaně, ke které jsou každý den cereálie. Já většinou nesnídám a představa, že bych snídala každý den cereálie, tak si to asi hodím na palmě. :-D Opravdu obdivuju, že to těm dětem pořád chutná. Samozřejmě, že to střídají, ale stejně už by mi to lezlo asi i ušima. Navíc mě fascinuje, jak každý žije v tom, že jsou cereálie zdravé. Hahaha. :) Po snídani si holky nachystají oběd do školy a já chystám oběd klukovi. Pokud máte alespoň trochu přehled, tak v Americe se, stejně jako v Anglii, jí k obědu sendviče. Takže nachystám sendvič, nakrajím jablka, hrozny apod. nachystám flašku s pitím a ženu kluka do pokoje, ať se jde nachystat, obléct a vyčistit zuby. Tady už ale nastává problém, protože VŽDY v tu chvíli, kdy se má jít chystat tak dělá všechno možné. Takže musím být nekompromisní! Což mi připomíná, že když nepracuju, tak je v pyžamu třeba až do dvou odpoledne, i přes to, že je vzhůru už od půl šesté. Holky jsou naprosto bez problému a vždy připravené. Po tom, co se děti nachystají - nasednout do auta, odvézt, rozloučit se, vidíme se za šest hodin, čau! Aneb, nastává mi cca 6 hodin volna, než zase pojedu pro ty moje "andílky". Pokud se ptáte, co dělám těch 6 hodin, tak kromě toho, že nic, tak buď běhám, jsem ve fitku, čtu, píšu, skypuju, nakupuju a nebo třeba vařím. A většinou mi nepřijde, že jsem měla volno 6 hodin, ale třeba jen 3. Strašně rychle to uteče. Poté tedy vyzvedávám děti ze školy (14:50), kdy mě v 70% času čekají hádky už v autě. Aneb, vítej zpátky v našem sourozeneckém světě! Po tom, co přijede domů, tak následují úkoly nebo aktivity. Asi 90% svoji práce řídím. 3 děti - milion aktivit. Od divadla, přes tanečky, tenis, plavání, softball, baseball, fotbal, zpěv, sbor, skaut... Paradoxně, nejmíň toho má ten, co má nejvíc energie, takže s ním kolikrát trávím sama celé odpoledne, hrajeme si a občas mám po dvou hodinách s ním pocit, že mi praskne hlava. Máte taky někdo hyperaktivní dítě? Já už mám tímto za sebou přípravku. Ať si nemyslíte, že to tak vidím jen já. Jeho rodiče mu říkají, ať si jde alespoň bilionkrát zaběhat kolem baráku :-D Pondělí a čtvrtky peru dětem prádlo. Třídí a skládají si ho sami. Občas, když je moje host mum mimo domov, tak vařím. Ale moc často se to nestává, i přes to, že mám vaření ráda. Každopádně v budoucnu si ho užiju ještě dost, tak se přece nebudu dobrovolně nabízet, ne? :-D No a poté? Finito cca v 18:30. To je co? Upřímně, já toho vlastně moc nedělám. Spíš nic, než moc. Ale pamatujete si na článek o Anglii TADY? To mám asi za to! :-D Fyzicky to není náročné ani trochu.







Moc toho není, ale začátky nebyly nejjednodušší. S prací jsem nikdy neměla problém, spíš bylo na začátku těžké, si děti získat. Přišla jsem po au pair, kterou milují nejvíc na světě a věděla jsem, že to zřejmě nebude jednoduché. Navíc, pokud máte starší děti, tak je mnohem těžší si získat jejich důvěru a lásku. Největší problém mi na začátku dělala ta nejstarší, i přes to, že jsem si myslela, že mi bude nejblíž. Byla strašně zlá především na své sourozence a kolikrát mi neodpovídala na pozdrav ani na moje otázky. V podstatě mě občas slušně ignorovala. Musím říct, že si na mě nikdy nic nedovolila, ale věděla jsem, že mě ani zdaleka nemá ráda tak, jako předchozí au pair. Trvalo to půl roku, než jsem si s ní opravdu sedla a kolikrát to chtělo opravdu pevné nervy. :) S tou mladší jsem si od začátku sedla naprosto skvěle a je to moje zlatíčko. Občas má taky své dny, kdy se nechce s nikým bavit nebo je protivná, ale je hrozně srdečná a milá. No a náš nejmladší člen rodiny, ten mě jak sám říká miluje, ale někdy z něho opravdu rostu, protože vůbec neposlouchá. Teda, poslouchá. Když mu to řeknu alespoň 10x :))))) Většinu času moc nevnímá a když vnímá, tak to, co vnímat nemá. Má trochu problém s hněvem a neposedí ani minutu na místě, pokud nespí. Ale všechny je mám stejně ráda. Každý z nich je vyjímečný a úplně jiný. Po skoro roce, co jsem tady, mi pořád nedochází, že už s nimi za chvilku nebudu. Zažila jsem s nimi všechno od breku až po záchvaty smíchu nebo hněvu. A tak jsem si zvykla být v jejich blízkosti, že když nad tím tak teď přemýšlím, přijde mi to až nepředstavitelné, že za pár týdnu už to tak nebude. Každopádně, budu jen pár hodin od nich a tak se určitě zase brzo uvidíme. :-) Mimochodem, dneska mi mladej řekl, že si neumí představit, že už za pět týdnů odjedu. Že si pamatuje, když odjížděla předchozí au pair, jak smutné to bylo a že bude určitě brečet. Jo a taky, že lepší něž já už nikdo nebude! Tahle "práce" prostě stojí za to. 
SHARE:

No comments

Post a Comment

Blogger Template Created by pipdig