Saturday, June 6, 2015

Chapter 23: Máj - ajajaj.

Můj květen probíhal v duchu Mistrovství světa. Fandila jsem jako blázen a to i přes to, že možností vidět přenos živě moc nebylo. Teda bylo, ale.. Při prvním zápase mi tam zavazelo milión reklam, že jsem neviděla ani na skóre, natož na hráče. Ale nakonec se mi to povedlo vyřešit. Viděla jsem úplně každý zápas! Díky tomu, že pracuji přes týden až od 13:55, se mi povedlo zhlédnout každý zápas od začátku až do konce a pokud se něco hrálo dřív (16:15), tak jsem si hezky přivstala. Normálně by mě z postele nikdo v 7 ráno o víkendu nedostal, ale když šlo o hokej, tak jsem byla nachystaná v pozoru. Můj táta mi poslal dres i kšiltovku České Republiky, takže jsem pravidelně oblékla jak dres, tak kšiltovku. Měla jsem z toho strašnou radost a hrdě to nosila všude, kde jsem jen mohla. Kšiltovku jsem z hlavy sundala opravdu jen vyjímečně. Že jsem při zápase skákala a řvala po baráku, snad ani nemusím zmiňovat. Občas jsem to opravdu prožívala a tak si moje host mum, která pravě pracovala pode mnou, nebyla jistá jestli umírám a volám o pomoc nebo fandím. Já pokud fandím, tak pořádně a pěkně z plných plic. Za nejhorší moment ovšem považuji prohru s USA. Tak moc přesvědčená jsem byla, že je porazíme až se to vymstilo. Fakt jsem z toho byla špatná, život v tu chvíli ztratil cenu, řekla jsem si, že pojedu domů, že tu s nimi přece nemůžu žít na jedné hromádce, dívat se jim do očí a mluvit s nimi. Těžký fanoušek :-D Co mě ještě více dorazilo byl ten fakt, že tady NIKDO NEVĚDĚL, ŽE SE NĚCO HRAJE. Aneb Amíci v naprosté neznalosti, na severu Kalifornie hokejem nepolíbení, pomalu abych jim vysvětlovala jak se hraje hokej. Protože led a hokejka pro ně bylo něco jako pro mě nyní svíčková s knedlíkem tzv. VVV - velmi vzdálená věc. A tak když večer přišel můj host dad a ptal se jak se mám, tak jsem mu řekla, že teda nic moc a že nás porazili v hokeji. Na což mi s klidným srdcem odpověděl, že ani neví, že se něco hrálo. Ještě nezapomenul dodat, že je mu líto, že jsme prohráli. Kecy, kecy, kecy. Jediné, co jsem měla po ruce byla útěrka, protože jinak už by bylo po něm. S takovýma lidma nemám slitovaní. Taková neznalost a nezaujatost. Panebože ty to vidíš!!! 



Mimochodem, celé tohle Mistrovství mi přineslo akorát tak stesk po domově a po českém jídle. Již 2x se mi zdálo o řízku s bramborovým salátem a knedlíku se zelím. Ahoj, říkejte mi Váleček. Pokud si někdo myslí, že sním o princi na bílem koni, s modrýma očima, zlatým palácem a kočárem s jednorožci, tak je úplně vedle. Jediné o čem sním je, že si dám pořádnou českou šmakuládu. Babi??!



Další velkou událostí bylo to, že jsem se konečně stala dospělou i v USA. Dva přemety vzad, tři stojky, dvě hvězdy, otočka a jednadvacetkrát hurááá! To, že jsem zase o rok starší, na čele mám o další vrásku víc, pomalu ale jistě začnu šedivět, ale rozum mi zůstává pořád stát, tentokrát pomineme. Radost z toho, že po sedmi měsících zase skočím na stůl jako šenkýřka a svlíknu se do naha prostě byla větší, než fakt, že mám zase o krok blíž do rakve. Amen. A tak jsem oslavila své narozeniny se svou rodinou, která mi upekla super dort a taky jsem dostala peníze na přilepšenou, což se před Vegas opravdu hodilo. Poté jsem šla do Cheesecake Factory s holkama z ČR a další den pro změnu opět do Cheesecake Factory s Lisou. O víkendu jsem vyrazila na svoji první párty. Zatancovala jsem si, to ano, ale pak se to tam začalo mlít, tak jsem sbalila svých pět švestek a odebrala se společně s moji kamarádkou domů, kde bylo přece jen více bezpečno. Ale musím podotknout, že tolik twerkingu jsem neviděla za ty roky ani na youtube. A taky jsem byla potěšena, že já, holka z Moravy, která vlastním velký vůz jsem oproti nim měla prdel jak dva kmínky. Jedenkrát v životě. 




Čeho si vážím ale úplně nejvíc, co se týče narozenin, jsou ti, kteří mi poslali přáníčka až z ČR. Udělalo mi to hroznou radost <3 Hlavně jsem ani jedno z toho nečekala (když nepočítám to od našich), takže to bylo skvělé překvapení. To, že jsem tak daleko a i přes to se někdo zvedne, dojde na poštu a pošle mi přání je strašně super. Děkuju, děkuju, děkuju, moc si toho vážím! Dokonce mi přišel balíček až ze Švýcarska! Ten mi udělal velkou radost, právě proto, protože jsem to vůbec nečekala. S Kačkou se známe od mala, jsme ze stejné vesnice a pořád jsme v kontaktu. Je to super, když máte takovou kamarádku s kterou se sice často nevidíte, ale pořád na vás myslí a vzpomene si na vaše narozeniny <3 Poslala mi moc krásný vzkaz, přání, pohled, krásný šátek a čokoládu Toblerone. Další moje kamarádka mi poslala krásný přívěšek na klíče, který teď nosím pořád u sebe. 




Týden po mých narozeninách byl čas na Vegas. A já se snažila si pár dní před odjezdem nakoupit nějaké to ošacení a také obutí, jelikož v mém botníku toho kromě bot Converse a Nike moc není. Pořídila jsem si tedy jak šaty, tak i jedny podpatky, na kterých vůbec nejsem vyšší než 95% Američanů a vůbec z nich nebolí nohy. Kecám, ještě teď mám puchýře a mezi všema jsem vypadala jako chodící Socha Svobody. A poté jsem už vyrazila směr - Las Vegas! Ale o tom zase až příště :-) 








SHARE:

No comments

Post a Comment

Blogger Template Created by pipdig