Wednesday, April 22, 2015

Chapter 20: 6 moths in the USA

20. dubna to bylo přesně půl roku od chvíle, kdy jsem si sbalila kufr, nasedla do letadla a začala novou kapitolu svého života -  za oceánem.

Když si vzpomenu na den před odletem a na den odletu, je to jako by to bylo včera. Neměla jsem ani tušení, co mě tady čeká, ale byla jsem pozitivní. Věřila jsem, že všechno bude fajn. Věřila jsem, že moje rodina bude mnohem lepší než ta, kterou jsem měla v Anglii. Navíc ten pocit, že se v životě zase posouvám dále, jedu si splnit sen a nečekám na to, až mi někdo donese něco na stříbrném podnose, byl k nezaplacení. Doufala jsem v to, že tohle bude "můj čas". Do poslední chvíle mi nedocházelo, že jedu pryč. A když říkám, že do poslední, tak opravdu myslím do poslední. Moment, kdy mi došlo, že jde do tuhého, bylo ráno onoho 20. října, kdy jsem po třech hodinách spánku vstala abych se nachystala na odlet. To ráno jsem vstala, než se každý u nás doma probudil a bulela jsem jako želva v každé místnosti našeho domu. Bulela jsem v koupelně, v kuchyni, v pokoji.. všude. Bulela jsem jako když mi soused rozšlapal bábovku z písku. Tak trochu jsem popadala panice, břicho mě bolelo jako nikdy a srdeční tep byl tak vysoký, div mě netrefil šlak. V hlavě jsem měla všechny babiččiny teorie o tom, jak Bohdalová, Šíp a Krampol říkají, že se jim v Americe nelíbilo a že Lounová byla přepadena, že mi tam určitě nebude chutnat a že mě někdo unese a prodá za pár babek do Asie na čínu. Myslela jsem si, jak jsem připravená, jaká jsem hrdinka, ale to ráno jsem zjistila, že jsem nebyla připravená ani omylem. A teď už vím, že na takové momenty v životě se prostě dopředu připravit nedá. Ale i tak jsem věděla, že dělám správnou věc. Tak dlouho jsem si přála odletět do Ameriky, přece bych jen tak necouvla a už vůbec ne v den odletu. A tak jsem odletěla. 



V USA ten strach zmizel. Samozřejmě, pořád jsem měla obavy, zejména z toho, jaká bude rodina a děti. Ale po pár týdnech bylo vše skvělé a stále je. Jak se říká "není každý den posvícení", ale nikdy jsem neměla žádný větší problém, pokud nepočítám autonehodu. Být Au Pair není procházka růžovým sadem, to asi každá z nás ví. Ale je to škola života a já jsem za to nesmírně vděčná. Nemám u sebe sice svoji rodinu a nejbližší přátele, ale ono pro určité věci musíte něco obětovat. Po moji rodině je mi smutno více než kdy předtím. Ono vás to totiž naučí vážit si vaši rodiny mnohem více. A taky to změní vaše životní hodnoty. Nestarám se o to, co si lidi zrovna říkají a o kom se baví. Jsem vděčná za každý den, který tady můžu být a žít. Uvědomuji si, že místa, které navštěvuji poslední měsíce já, někdo nenavštívil za celý život. A já jsem hrozně ráda, že mám tu možnost. Jsem veselá, šťastná. A moc bych to přála i všem ostatním. Je to úplně jedno, jestli je to člověk, který mě má rád, nemá rád, znám ho nebo ho neznám, přála bych každému, aby byl šťastný ve svém životě, protože on je pak ten život mnohem hezčí. A je to hrozně fajn, když si navzájem to štěstí upřímně přejeme a nezávidíme si. Kolikrát si říkám, proč si lidi závidí? Jediné, co mě napadá je to, že ostatním závidí to, co chtějí, ale nemají to. Někteří si říkají "je v Americe, ta se jinak má, můra jedna!", ale ono to není o tom, že jsem v Americe. Je to celé jen o vás a na vás. Já se teda nikdy v životě neměla špatně, ale každý doma žijeme v tom svém vakuu ze kterého je těžké vylézt. Máme ten komfort, který nám nabízí naši rodiče a tak nám kolikrát chybí motivace chtít něco změnit a postavit se na vlastní nohy. Volíme si tu nejjednodušší cestu, protože jsme moc pohodlní. Já mluvila o tom, že chci do USA už od třeťáku. Věděla jsem, že až vypadnu ze školy, tak se vydám do světa. Samozřejmě spousta lidí mi nevěřila a jak se říká "podle sebe soudím tebe", tak přesně tihle teď doma sedí na zadku a trhají si vlasy, protože já holka z dědiny si trajdám po Americe. Přátele už mám jen ty, kteří mě podporují, za což si jich hrozně moc vážím. Takoví lidi jsou v dnešní době poklad.



Věřím, že všechno to co se za posledních několik měsíců událo mělo smyl a já jsem na správné cestě. Nikdy bych neodjela do Anglie, kdybych se neodtrhla od určitých lidí, nikdy bych nebyla v USA u tak skvělé rodiny, kdybych zůstala byť jen o měsíc déle v Anglii. Myslím si, že co se má stát se stane, ale určitým věcem musíte pomoct a je dobré poslouchat svoji intuici. To prostě pocítíte sami na sobě, jestli děláte spravnou věc nebo ne. A pokud tedy děláte to, co vás v životě nebaví a nejste spokojení, změňte to. Já jsem musela odjet, věděla jsem, že chci od života něco víc. Můj život byl stereotypní a protože jsem neměla žádnou vysněnou vysokou (kromě JAMU, kam jsem se nedostala), tak bych jen ztrácela svůj drahocenný čas sezením na zadku u počítače v kanceláři. A sedět v kanclu, to prostě nejsem já. Takže jsem tu rodinou hroudu opustila. Nemyslete mě špatně, já mám Česko ráda, miluju Prahu a myslím si, že mnoho lidí naši zemi neprávem podceňuje. Ale já vím, že se tam vždy můžu vrátit a žít tam, dokud mě u nás na poli nepřejede traktor. Jenže to já teď nechci, teď chci poznávat svět. A možná za pár let budu závidět já lidem, kteří budou mít vystudovanou vysokou školu, najdou si dobrou práci a budou si za své vydělané peníze jezdit na vysněnou dovolenou. Ale teď jsem šťastná a vím, že nelituju toho, že jsem nešla hned po střední na vysokou a nelituju toho, že jsem nezůstala u nás a nenašla si práci tam. Někdo mě za to pochválí, jiný odsoudí. Ale mně to nevadí, protože každý máme jinou cestu životem, jiné ambice a jiné názory. A já to respektuju. Každopádně, co tím chci říct je, že pokud se rozhodnete odjet, jděte do toho! Nebojte se! Ze začátku se to může zdát těžké, ale slibuji, že po nějaké době a hlavně na konci, nebudete litovat. Nelituji ani jediné minuty za těch 6 měsíců, co jsem tady. Všechno jsou to zkušenosti a spousta zážitků, které už vám nikdo nikdy nevezme. A jak se říká "Raději budu litovat toho, co jsem udělal, než toho, co jsem neudělal."




SHARE:

10 comments

  1. Krásny článok plný motivácie :) môj sen je odísť raz do Ameriky, cestovať po svete a čím viac čítam tvoj úžasný blog, tým viac tam chcem ísť :) obdivujem ťa za to, že si to dokázala :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ahoj Niki, děkuju moc za krásný komentář! Udělal mi velkou radost.
      Držím palce, ať si to taky splníš, protože to stojí za to :)

      Delete
  2. Tesim se na kazdy tvuj dalsi clanek :-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. To jsem moc ráda, děkuju Evi! :-)

      Delete
  3. Replies
    1. Ty seš zlatá, děkuju Miško :-*

      Delete
  4. super článek.!! :)) Ten čas letí co.? Taky jsem 20.4. odškrtla půl roku za oceánem :)))

    ReplyDelete
  5. Ahojky je 23.7.2016 a já před pár dny našla tvůj blok. no, prvně FB a díky tomu blog. čtu ho na plno od včerejška a už jsem u kapitoly 20.
    Moc se mi líbí tvůj styl psaní, i tvé fotky (sleduju IG). Byla jsem taky hned po matuře v Anglii na 7 měsíců jako aupair, kde to bylo docela nic moc, tak jako o přežití spíš, ale v té době mě ani nenapadla možnost rodinu změnit... no, po prváku na VŠ jsem vyjela znovu, znovu do UK a rodinka téměř super, a s malou co jsem hlídala, jsem si splnila takové své malé ukryté sny.. maličkosti jako jít s dítětem o které se starám na picnic, nebo se u filmu tulit zabalený do deky... bylo to hrozně fajn si v daný moment uvědomit, že to je TEN moment který si chtěla zažít... No možnost procházet Londýnem je k nezaplacení, a byla by na další hodinu psaní .. :) jen chci říct, že tenhle článek je jako bych ho psala já.. naprosto rozumím.. já jsem z Brna (takže taky vlastně z vesnice :-P ), a cítím to všecko stejně. Doufám, že jednoho dne zase někam vyjedu, a budu si plnit další sny, a uvidím místa, která zatím jen vidím na Instagramu nebo (u tebe) na blogu :-P :-) přeji Ti do života moc odvahy a odhodlání a ať si happy :)

    ReplyDelete
  6. Ahojky je 23.7.2016 a já před pár dny našla tvůj blok. no, prvně FB a díky tomu blog. čtu ho na plno od včerejška a už jsem u kapitoly 20.
    Moc se mi líbí tvůj styl psaní, i tvé fotky (sleduju IG). Byla jsem taky hned po matuře v Anglii na 7 měsíců jako aupair, kde to bylo docela nic moc, tak jako o přežití spíš, ale v té době mě ani nenapadla možnost rodinu změnit... no, po prváku na VŠ jsem vyjela znovu, znovu do UK a rodinka téměř super, a s malou co jsem hlídala, jsem si splnila takové své malé ukryté sny.. maličkosti jako jít s dítětem o které se starám na picnic, nebo se u filmu tulit zabalený do deky... bylo to hrozně fajn si v daný moment uvědomit, že to je TEN moment který si chtěla zažít... No možnost procházet Londýnem je k nezaplacení, a byla by na další hodinu psaní .. :) jen chci říct, že tenhle článek je jako bych ho psala já.. naprosto rozumím.. já jsem z Brna (takže taky vlastně z vesnice :-P ), a cítím to všecko stejně. Doufám, že jednoho dne zase někam vyjedu, a budu si plnit další sny, a uvidím místa, která zatím jen vidím na Instagramu nebo (u tebe) na blogu :-P :-) přeji Ti do života moc odvahy a odhodlání a ať si happy :)

    ReplyDelete
  7. Náhodou jsem na tvůj blog narazila, a tvé příspěvky jsou úžasné. Jedním slovem klobouk dolu.

    ReplyDelete

Blogger Template Created by pipdig