Saturday, January 17, 2015

Chapter 12: Welcome to the good life.

Poslední dny jsem přemýšlela, jestli na blog chodí ještě někdo, kromě moji maminky. Statistiky ovšem  mluví jasně a najde se každodenně několik lidí, kteří tady zavítají, což mě neskutečně těší, že já neschopná, zdechlá češka, mám stále nějaké pravidelné čtenáře. Ta moje býčí pohodlná povaha se prostě nezapře. Takže jsem se konečně dokopala k tomu, napsat článek, který bude zřejmě tím nejdelším, co tu kdy byl. A taky jsem si dala cíl, že budu přispívat nejméně 2x týdně. Wish me luck!!


Nechce se mi věřit tomu, že 20. ledna to budou přesně 3 měsíce, co jsem v USA. Přijde mi to jako včera, kdy jsem se loučila s rodinou, letěla s Pájou do New Yorku (která už je bohužel zpátky v ČR), absolvovala školení a poznala svoji HF. Pamatuju se, že hned po prvním dni, jsem se tu cítila jako doma a věděla jsem, že moje HF je skvělá. A ani po třech měsících se můj názor nezměnil, ba naopak. Vím, že je tu spousta holek, které na rodinu štěstí nemají (já si svoje zřejmě vybrala v UK, haha), takže jsem nesmírně vděčná za tu moji. Nebyl den, kdy bych litovala, že jsem odjela,považuji to za nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat. Spousta lidí se mě ptalo a stále ptá jestli jsem "homesick". Nikdy jsem nebyla člověk, který by plakal za maminkou/tatínkem, nikdy jsem nebyla maminčina prdel (na to máme doma jiného experta :-)) nebo tatínkova holčička. I přes to, že je pro mě rodina nejdůležitější, není mi teskno. A to je jedině dobře, protože to znamená, že je mi tu dobře. Jediné, čeho se "bojím" je, že až přijedu domů, tak můj devítiletý bratr už bude pomalu puberťák. Ale věřte mi, že i pokud jste ten typ člověka, který teskní a právě proto se nedokážete odhodlat odjet, i přes to se vše může obrátit a vy už nebudete homesick anymore. Moje nejlepší kamarádka v USA - Lisa ze začátku brečela do polštáře každý den. Je ji 19, má doma přítele a vypadalo to, že po pár týdnech pojede domů, i přes to, že její rodina je úžasná (měla jsem tu čest je poznat). Nyní už je tu 5 měsíců, šťastná, že ty začátky zvládla a zůstala tady. Žije si svůj "American dream" stejně jako já :-)




Pro ty co se na Au Pair chystají - nebojte se. On ten pocit strachu vždy přijde.. Když vám schválí přihlášku, když najdete rodinu, když se balíte, když se loučíte, když nastupujete do letadle apod. Je normální mít obavy, protože nevíte do čeho jdete. Když dvacet let bydlíte s rodiči a najednou si sbalíte jeden kufr a odfrčíte do USA na rok a nevíte přesně, co vás čeká, je to velký krok. Každý inteligentní člověk pochopí, že máte strach nebo že je vám smutno. A pokud najdete skvělou rodinku, pochopí to i oni a dají vám čas na to se rozkoukat a udělají vše pro to, ať se cítíte jako doma. Druhá stránka věci je, že vám nikdo nezaručí, že to tak bude. Tady už je vše opravdu jen o štěstí :-) Nezapomeňte, že důležité také to, jak se k tomu postavíte VY ( k rodině/dětem/životě v USA).



První tři měsíce byly zejména o tom, poznat okolí a rodinu. Myslím, že to jsem zvládla na jedničku, nyní už řídím bez GPS, wohou! První tři měsíce jsou taky o nakupování, na což jsem byla upozorněna hned ze začátku, ale tenhle FAKT jsem odmítala (asi dva dny). Jak už jsem jednou řekla. Je jedno jestli nakupovaní milujete, či nesnášíte, tady nakupovat budete, i když nechcete. Uvažování o tom, že to co si koupíte, je třeba si taky odvézt, jde úplně stranou. I po třech měsících je stále chuť nakupovat, na tom se nic nezměnilo. Co se ovšem změnilo.. Pokud si pamatujete, na počátku jsem psala, že Macy je už tak trochu puberťačka. To je sice stále, ale konečně jsme si k sobě našly cestu a já mám z toho neskutečnou radost. Vypadá to, že to zapříčinil můj dárek k Vánocům (kniha o Harry Potter s dárky uvnitř) a Indie. (Řekla bych, že si uvědomila, jak dobře se se mnou má a měla by být vděčnější, haha :-D) Konečně mi taky začala škola. Tedy, moje online kurzy UCLA. Původně jsem si chtěla vzít kurz fotografování nebo tančení, ale TO ŠKOLNÉ! Sorry, ale na to prostě nemám..





Pokud vás zajímá, jak jsem prožila Vánoce v USA.. Začalo to tím, že jsem dětem připravila Mikuláše, což byl perfektní nápad, protože co může být lepší, než dostat sladkosti? Na druhý týden v prosinci nám koupil host dad lístky na Christmas train nebo bych to také mohla nazvat Polar Express. V tu chvíli jsem opravdu cítila tak trochu vánoční náladu. Vlak byl celý nádherně vyzdobený, jak z venku, tak i zevnitř. Opravdu zážitek! Ale tím nejspíš moje vánoční nálada skončila. Moje host mum s nejstarší dcerou byly v Indii na svatbě sestry mojí HM. Takže doma jsem byla jen s půlkou rodiny a domluva byla, že dárky otevřeme až přijedou z Indie. I přes to přišel Santa a 25. prosince se každý mohl podívat alespoň do ponožky :-D Upřímně, celé mi to přišlo jako nějaká parodie. Venku 21 stupňů, chodím si v tílečku a my si tu hrajeme na Vánoce. Ale dostala jsem perfektní dárky. Největší radost jsem měla z giftcard, kde jsem dostala $200 na jakýkoliv let, což je super. Původně jsem ji chtěla využít na let do LA, ale nakonec jedeme autem, což vyjde daleko levněji (ach, ten levný benzín). Ale upřímně, Vánoce ani Silvestra jsem nijak nevnímala. Prostě mi nepřišlo, že je prosinec. Ovšem co se týče práce, tak v prosinci jsem neměla čas absolutně na nic, většinu času jsem byla s dětma, dva týdny prázdnin (uff) a to jsem s Kaitlin jen pekla, pekla & pekla, protože ona pečení miluje. Pozor na mě, taky jsem upekla vánočku, která měla velký úspěch! "Omg, Simona, I love that bread!" :-D Stejně jako šneci se slaninou a sýrem, ti tady naprosto vedou a rodina je miluje.





Co se týče dětí, jen chci upozornit všechny, kteří moc nejsou na děti, ať do toho ani nejdou. Tohle prostě není dovolená, i přes to, že mám starší děti a je to s nimi vcelku easy, i tak musíte mít k dětem vztah a kolikrát nervy :-) Občas nechtějí poslouchat nebo zrovna nemají nejlepší náladu (nebyla jsem jinačí) a to potom musíte vědět, jak na ně! Moje děti jsou vážně skvělé, vychované a inteligentní (taky, že mají být po kom), ale i ony mají své dny asi jako každé :-) Každopádně z 99% jsou hodné! Ale já velice dobře vím, jaké děti mají ostatní holky. Prostě jsem maximálně lucky girl! By the way, nejoblíbenější činnosti mých dětí (Macy) pořizovat selfies na můj telefon. Předevčírem jsem smazala 300 selfies, které Macy stihla vyfotit za dva dny potajňačku :-D Tommy, ten má zas potřebu všude psát, vyslovovat "poop" (hovínko, já jsem s těma hovnama snad propojená na věky věků, ne?) a "butt" (zadek). Pokud někdo znáte písničku od Taylor Swift - Blank Space, představte si, jak si ji asi Tommy vytunil"Nice to poop you, where you been, I can show you incredible butt." :-D Písničkou jsem děti sice nakazila já, ale ORIGINÁLNÍ VERZÍ! A Kaitlin, ta je prostě úžasná, ta by nejradši jen pekla a pak to snědla. :-D Prostě moje děti jsou boží! A nejraději spolu chodíme na frozen yogurt, yumm!



S Lisou jsme si konečně naplánovaly, kde všude se podíváme, takže mě čeká mnohem více cestování. Příští týden mě čeká LA, brzo chci zavítat do San Diega a do Seattle. Ale máme i spoustu krásných míst tady kolem. Carmel by the Sea, Santa Cruz, Yosemite..To vše je na našem listu a pomalu odškrtáváme a snažíme se, ať náš to finančně nezruinuje (o což se ovšem postarají místní obchody). San Francisco je pro mě stále číslo 1, byla jsem tam už několikrát a nikdy mě nepřestane bavit! Teď jsem ovšem natěšená na roadtrip do LA. Mimochodem, díky mému dědečkovi jsem zjistila, že mám v LA rodinu (Češi) takže se brzy chystám i tam :-) 








A poslední informace. Konečně jsem poslala pohledy těm, kteří mi napsali mail. Stydím se a zároveň omlouvám za to, že mi to trvalo asi 2 měsíce (ano, moje býčí povaha se znova projevila).

Mějte se moc krásně!!!
SHARE:

2 comments

  1. Moc pěkný článek a moc ti to sluší ! Mám po něm hned lepší náladu .. a doufám že se budeš mít i nadále dobře! :))
    Plánuji taky dělat au pair,sice ještě nevím kde...ale tvůj blog mě moc pěkně motivoval :D :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ahoj Lucy! :) Dekuju moc za pekne slova, potesilo! A hlavne jsem rada, ze te to motivovalo, urcite jdi do toho!

      Delete

Blogger Template Created by pipdig